Knižní novinka JÁ, HRÁČ: zpověď opravdového gamblera
Tato kniha je výjimečná.
Už proto, že taková díla často nevycházejí. Snad už navždy vyléčený gambler
tu vypráví svůj pravdivý životní příběh, z něhož člověka mrazí v zádech.
Býval to ambiciózní mladík, sportovec, jenž založil a vedl úspěšnou tenisovou školu. Studoval práva, věnoval se obchodu s realitami, vydělával hodně peněz. Nakonec je pořád a pořád prohrával v ruletě. Utopil v ní celkem 7 800 000 korun. Vytloukal v dluzích klín klínem, půjčku půjčkou, zažil děs z věřitelů, hrůzu z exekucí, nechutné vydírání lichvářů. Stál na Nuselském mostě a chystal se skočit dolů. Nicméně přesto coby gambler nepřestal doufat, že svoje finanční zoufalství zalepí úspěchem v kasinu.
Dostal se na šikmou plochu a peníze na dluhy, život i hru hledal za hranou zákona... Pohřbil svůj víceletý vztah s partnerkou a utrápil vlastně i svoji matku. Nakonec se z životního prokletí vymanil psaním této knihy. A taky díky pomocné ruce, kterou mu podal dobrý a bohudík nesmlouvavý přítel.
Ukázka
Jel jsem si domů pro další peníze. Všem jsem oznámil, že zase letím, protože mám ještě nějaký jednání na druhym konci Prahy. Už zase jsem lhal...
Kouknu do kapsy, kolik jsem sebral doma poslepu. Nějak jsem to přehnal. Ale nevadí, snad už mám dostatečnej rozum, abych to nenechal v herně, který už dávno říkám sráčovna. Vzal jsem si totiž pětatřicet tisíc. Třicet strkám do kapsy a těch pět rozměňuju na menší.
Hraju asi dvě hodiny a je to furt nahoru a dolů, nemůžu se přešplhat víc než tisícovku přes vklad. Volá mi mamka a píše Kačenka, ať jí vezmu pár věcí v obchodě a v lékárně. Posílám jí krátkou esemesku a vycházim před sráčovnu, abych zavolal mamce zpátky.
„Tys mi volala? Měl jsem nepřijatej hovor,“ pokládám jí zbytečnou otázku.
„Kde jsi? Proč nebereš telefon? Kačka na tebe čeká,“ říká starostlivě. Z jejího hlasu cítím podezření.„Měl jsem prohlídku nemovitosti a pak jednání, ještě půjdu nakoupit a tak za půl hoďky jsem doma.“
Vracím se zpátky do sráčovny a zvyšuju sázky na dvojnásobek. Dva prohozy a v kreditu je nula. Dávám do akceptoru dalších deset tisíc. Teď už hraju za dva tisíce na otočení. Další tři čistý prohozy a při čtvrtym beru litr nad vsazenou částku. Bezva, i tak už jsem deset dole. Do prdele! Z nedávno vyhranejch třiceti mám už patnáct v hajzlu. Ne, dneska to prostě musím zlomit a dostat se trochu nahoru. Takhle blbě to přece nemůže házet pořád!
Ale může! Zvyšuju postupně sázky tak, že na otočení mám skoro čtyři litry. Ale samý průlety, nebo mi to zhruba vrátí sázku. V kreditu mám posledních deset tisíc. Sázím rovnejch pět. Některý čísla by při výhře byly kolem čtyřiceti litrů nebo za podobnej ranec! „Tak pojď!“ povzbuzuju ruletu. Šestnáctka!... „Leda pěkný hovno,“ říkám si v duchu.
„Hajzl zkurvenej... Největší hnus, co mohla hodit, svině jedna šmejdská podvodná!“ křičím nahlas a třískám do rulety.
Po Nuselským mostě přestali chodit lidi. Děcka už seděla ve škole, většina lidí byla v práci. Jestli je na moji závěrečnou akci vhodná chvíle, jestli na něco takovýho vůbec může bejt vhodná chvíle, tak právě teď!
Naposled se zamejšlím nad všema lidma okolo mě a nad tím, jak to vezmou. Ale ne! Nad tím prostě nemůžu přemejšlet, to bych to neudělal. A já už se rozhodl! Bude jim beze mne líp. To, co ze mě zbylo, je stejně jen zoufalý a ubohý torzo. Jdu do toho!!!
Rozpomněl jsem se, že jsem viděl u Paláce kultury sedět žebráka se psem. Mám u sebe asi sedm stovek, který mi „dole v Nuslích“ už nebudou k ničemu. Seběhnul jsem tam a dal mu je.
„Mockrát díky! Bůh vám to tisíckrát vynahradí,“ vykřikne nadšením z nečekanýho přírůstku.
„Už vynahradil, pane, už vynahradil...,“ odpovídám s cynickým ušklíbnutím.
Zkoumám zábrany, který tam kvůli sebevrahům nainstalovalo město. Dají se překonat. Znova jsem vzal telefon do ruky a posílám dvě zprávy.První je pro mámu: „Promiň, maminko...!“
Druhá pro Kačenku: „Promiň, Beruško!“
Víc jsem nevymyslel, víc slov by znamenalo pořád to samý. Po chvilkovym váhání jsem zmáčkl odeslat, počkal jsem na doručenky a ihned vypnul mobil. Tak to by bylo.
A teď to hlavní... Přelézám zábranu a ocitám se na druhý straně plotu. Odsud Nuselák neznám. Je mi špatně a potim se. Mám děsivej strach! Pomalu se přesouvám na místo, odkud by šlo skočit. Po mostě někdo jde. Přikrčím se, aby mě nezpozoroval. Na uších má sluchátka a ničeho si nevšímá. Jde dál. Sbírám odvahu. Sedím tam v podřepu... Stačí málo, jen se pustit.